Integrace modelování dopadů cen uhlíku do finančního rozhodování se stala ustálenou praxí několika velkých evropských společností. Je přímo hnaná dvěma silnými trendy: tlakem velkých investorů, kteří požadují odolnost portfolia vůči klimatickým rizikům, a sílící vlnou regulací, jako je evropská taxonomie nebo směrnice CSRD. Tento posun je patrný napříč odvětvími, přičemž některé firmy jsou již několik kroků dál.
Například energetické giganty Shell a francouzská TotalEnergies už rutinně používají tzv. interní cenu uhlíku (až 200 EUR/t CO2) k hodnocení všech svých investic, čímž přímo mění priority projektů a chrání budoucí ziskovost. Interní uhlíková cena je virtuální (stínová) cena, kterou si firma nastaví za tunu CO2, aby zohlednila budoucí rizika a náklady, které s emisemi souvisejí (uhlíkové daně, ceny povolenek, reputační rizika). Tato cena se přidá k ostatním nákladům projektu. V chemickém průmyslu je lídrem německý BASF, který aplikuje pro nové investice ještě konzervativnější cenu 340 EUR/t CO2, která direktivně ovlivňuje volbu technologií a lokalizaci výroby. Stejně tak automobilka Volkswagen používá interní uhlíkovou cenu při hodnocení investic. Každý projekt se hodnotí nejen podle IRR/NPV na čistě finanční bázi, ale i po zohlednění budoucích uhlíkových nákladů. To může zásadně měnit pořadí investic a posunout dopředu projekty s nižší uhlíkovou stopou.
Tito „premianti“ ukazují, že modelování dopadů uhlíkových cen, povolenek v rámci EU ETS a uhlíkových daní tak přestalo být pouze reputační záležitostí a stalo se standardním nástrojem CFO pro ochranu cash flow, hodnoty aktiv a dlouhodobé konkurenceschopnosti. Pro drtivou většinu firem střední velikosti nebo podniky působící v méně regulovaných oblastech je však tato úroveň sofistikovanosti stále vzdáleným cílem. Jejich hlavní výzvou často zůstává vůbec pochopit základní expozici svého byznysu vůči uhlíkovým rizikům.
Mechanismy oceňování uhlíku a jejich rostoucí vliv
Oceňování uhlíku se prosazuje jako primární nástroj pro internalizaci externalit spojených s emisemi skleníkových plynů. Když společnost vypouští skleníkové plyny, neplatí za způsobené škody, které dopadají na celou planetu. Naopak, pokud společnost dekarbonizuje, hradí náklady, zatímco zbytek světa sklízí výhody. Proto je vládní intervence, například formou emisní daně, přirozenou politikou k dosažení optimálního výsledku. Podle letošní publikace od CFA Institutu s názvem Investment Innovations Toward Achieving Net Zero, má oceňování uhlíku přímý a měřitelný dopad na finanční hodnotu a ziskovost firem.
Ve světě existuje několik hlavních mechanismů oceňování uhlíku. Tyto mechanismy vytvářejí ekonomické signály pro snižování emisí skleníkových plynů a zároveň integrují související environmentální náklady přímo do finančního rozhodování podniků.
Jedním z těchto pilířů jsou systémy obchodování s emisemi (ETS), které fungují na principu „cap-and-trade“. V rámci ETS je stanoven celkový limit na emise skleníkových plynů, které mohou být vypuštěny do atmosféry v daném odvětví či regionu. Tento limit se s časem obvykle snižuje, čímž se postupně zpřísňují emisní cíle. Firmy následně obdrží nebo nakoupí emisní povolenky, přičemž každá povolenka opravňuje k vypuštění určitého množství CO2 ekvivalentu. S těmito povolenkami se pak aktivně obchoduje na trhu, což vede k dynamické ceně uhlíku ovlivněné nabídkou a poptávkou. Tento tržní mechanismus umožňuje efektivní alokaci emisí tam, kde jsou náklady na jejich snížení nejnižší, a zároveň motivuje k investicím do nízkouhlíkových řešení a k inovacím.
Jedním z nejstarších a nejrozsáhlejších systémů je Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS), který byl zaveden v roce 2005. Pokrývá emise z energetiky, energeticky náročného průmyslu a vnitrostátních letů v rámci EU. V roce 2018 byla schválena reforma systému, která postupně zvyšuje podíl emisí, které už nejsou pokryty bezplatnými povolenkami, což přispívá k růstu cen uhlíku a zvyšuje tlak na dekarbonizaci. Na konci roku 2024 se cena povolenek v EU ETS pohybovala kolem 70 EUR za tunu CO2. Předpokládá se, že do roku 2028 by ceny CO2 mohly dosáhnout 100–130 EUR za tunu, přičemž TotalEnergies odhaduje, že cena by mohla přesáhnout 100 EUR za tunu CO2 již ve čtvrté fázi systému (období 2021-2030), což naznačuje pokračující trend zpřísňování regulace. Rostoucí náklady na dodržování emisních schémat se stávají významnou položkou pro firmy; například Shell předpokládá nárůst ročních nákladů na uhlík z přibližně 1 miliardy USD v roce 2025 na zhruba 5 miliard USD v roce 2034.
Dalším nástrojem je Mechanismus uhlíkového cla na hranicích (CBAM), který Evropská unie začne implementovat od roku 2026. CBAM zavede přímé uhlíkové clo na dovoz vybraných produktů do EU, což má zajistit, aby zboží dovážené do Evropy podléhalo stejným uhlíkovým nákladům jako zboží vyráběné v EU, a vytvořilo tak „rovné podmínky“ pro domácí i zahraniční výrobce. Hlavním cílem tohoto mechanismu je zabránit takzvanému „úniku uhlíku“, kdy by evropské firmy mohly přesouvat výrobu do zemí s méně přísnými environmentálními regulacemi, aby se vyhnuly nákladům na uhlík. CBAM má potenciál působit jako silný katalyzátor pro globální oceňování uhlíku, neboť podpoří země mimo EU k zavedení vlastních uhlíkových cenových mechanismů, aby jejich exportéři zůstali konkurenceschopní a minimalizovali dopady cla na jejich výrobky na evropském trhu. Předpokládá se, že zavedení CBAM urychlí zelené kapitálové investice po celém světě, jelikož firmy budou motivovány investovat do nízkouhlíkových výrobních technologií, aby se vyhnuly platbě cla a posílily svou dlouhodobou udržitelnost.
Zmíněná analýza od CFA Institutu uvádí, že mechanismus CBAM bude od roku 2026 přímo ovlivňovat ceny produktů, marže a objemy pro vybrané importované produkty, jako je železo, ocel, hliník, cement, hnojiva, elektřina a vodík. To může vést k marginálním rizikům pro vysoce uhlíkové produkty (pokud jsou poplatky absorbovány) nebo k poklesu prodeje (pokud jsou poplatky přeneseny na zákazníky).
V únoru 2025 nicméně Evropská komise navrhla zjednodušení udržitelnostního reportingu, včetně změn v nařízení EU o taxonomii a CSRD (tzv. Omnibus), což by mohlo snížit související administrativní zátěž a pomoci evropským dovozcům, lépe se vyrovnat s ekonomickými dopady CBAM.
Od strategického nástroje k nutnosti?
Trend integrace uhlíkových nákladů do finančního rozhodování je součástí širšího, globálního posunu k dekarbonizaci, jehož základy byly položeny již v polovině 90. let se vznikem standardů pro účtování skleníkových plynů (GHG) a formálně kodifikovány Kjótským protokolem v roce 1997. Společnosti jako Shell, TotalEnergies, BASF a Volkswagen již využívají mechanismy tzv. interní ceny uhlíku, které direktivně ovlivňují jejich investiční projekty, volbu technologií a lokalizaci výroby, čímž chrání budoucí ziskovost. Tento nástroj se proměnil ve standardní metodu pro ochranu cash flow a hodnoty aktiv. Růst cen v systému EU ETS a zavedení uhlíkového cla (CBAM) od roku 2026 představují konkrétní a rostoucí finanční náklady, které přímo ovlivní ceny produktů a marže. I když je pro některé firmy stále výzvou pochopení vlastní uhlíkové stopy, dopad na jejich finanční hodnotu je zřejmý a nevyhnutelný.